“Tak nějak to přišlo samo. Celý život hraju tenis. I teď si jdu s kamarádem zhruba dvakrát týdně pinknout. No a před těmi sedmi lety jsem někdy na podzim moderoval speciální firemní závod v běhu do dvacátého patra jedné pražské výškové budovy. Tak moc mě ta atmosféra a příjemná pohoda mezi startujícími chytla, že jsem se plynule mezi ně infiltroval a začal běhat i jinak a jinde než mezi patry.”
Když se zeptám na běžecký výkon, na který jsi za dobu svého pravidelného běhání nejvíc hrdý?
“Já to opravdu tak nemám. Když hraju tenis, stává se ze mě bojovník a za žádného stavu se nevzdávám… Ale u běhu si to prostě užívám, a když doběhnu a cítím se dobře, vlastně zároveň vyhrávám. Vážím si toho, že jsem si mohl zaběhnout pražský nebo olomoucký půlmaraton, že jsem běžel závod v Drážďanech a hlavně mě dostala úžasná atmosféra půlmaratonu ve švédském Götteborgu.”
Dodržuješ předzávodní běžeckou stravu?
“Asi se v tomhle nebudu lišit od většiny. Hodně piju a taky něco sním. Záleží i na tom, v kolik hodin se závod běží. Osvědčilo se mi nešetřit na sladkém. Já ho mám dost rád, takže mi to nedělá problém. Mám i jeden úsměvný zážitek. Před půlmaratonem ve švédském Göteborgu jsem musel dlouho čekat a měl jsem velký hlad. A tak mi přítel mojí maminky, která ve Švédsku žije, dal svoji svačinu – housku s čabajkou. No a ta čabajka se mi tři kilometry před cílem hezky zase do krku vrátila. Zrovna to bylo v centru města, kde byly špalíry diváků a zahlédl jsem tam pár dost pěkných Švédek. (úsměv)”
Takže příště pojedeš jen na to, co najdeš na občerstvovačkách?
“Teď už vím, že čabajku ne, ale na malou svačinku před závodem jsem nezanevřel. Samozřejmě s dostatečným předstihem. A občerstvovačky to samo jistí.”
Podle čeho si závody vybíráš? Máš nějaký závodní kalendář, nebo jdeš na závody podle aktuální formy či místa konání?
“Je to u mě čistě náhodná věc. Záleží na volném čase, na domluvě s přáteli a také na oblíbenosti trasy. Zamiloval jsem si třeba půlmaraton v Olomouci, přestože tam je většinou neskutečné vedro. Možná právě proto, že to je fakt velká výzva. A navíc mám v Olomouci hodně přátel.”
Která část tamní trati se ti vybaví nejrychleji?
“Moc rád vzpomínám na tu část, která je trochu podobná vesničce. Majitelé domů a babičky s dědečky vytáhnou hadice a chladí a občerstvují běžce. Hodněkrát jsem tuhle pomoc využil a měl jsem v ten okamžik moc fajn pocit. A pak samozřejmě běh rozkvetlými zahrádkami a nádherné prostředí na náměstí v cíli. Mám to tam prostě moc rád.”
Jak vnímáš fakt, že jsi známou tváří a lidé tě na závodech poznávají? Třeba právě v momentě, kdy se ti hrne do hrdla čabajka… (smích)
“Tak čabajka byla naštěstí tam, kde po nějakým Vojtovi z Prahy neštěkne ani pes. (smích) Ale jinak to vnímám pozitivně. Celá běžecká komunita je prostě bezva partou lidí, kteří si navzájem fandí, a je celkem jedno, jestli jste stavař Pepa nebo Vojta z televize. Mám to prostředí opravdu moc rád.”
Od roku 2015 jsi tváří projektu Mattoni FreeRun. Co si myslíš, proč si Matonka vybrala právě tebe?
“Asi jsem jim zbyl… (smích) Ba ne, je mi opravdu velkou ctí, že mohu tuhle funkci ambasadora vykonávat. Díky tomuhle projektu jsem poznal neskutečné množství skvělých lidí, kteří se snaží rozběhat svá města. Je to úžasný nápad, jak pomoci lidem pohodovou formou měnit špatné životní návyky a jak je přivést na úplně jinou cestu. Mnoha novým adeptům FreeRunu to skutečně změnilo život. A to je sakra dobrej pocit!”
Co přesně FreeRun obnáší?
“Vybraní kouči si na certifikovaných pětikilometrových trasách ve svých městech vytvářejí svoje běžecké komunity, se kterými se scházejí a trénují. Společně se pak celé party potkávají na soustředěních i na vlastním velkém závodě. Rostou tu noví běžci a běžkyně, kteří se mohou inspirovat a učit a zkoušet nepoznané. Vnímám to jako skvělý nápad.”
Myslíš, že z tohoto a podobných projektů jednou vzejde dobrý český běžec na mezinárodní úrovni?
“Každý takovýhle projekt a pokus je dobrý. Za těch pár let už v jednotlivých skupinách vyrostli skvělí běžci a věřím, že se třeba vyloupne i pár skutečně výjimečných.”
Je pro tebe těžší běžecká příprava na závod, nebo na moderování Branek, bodů, vteřin?
“Jedno je mnohem víc o fyzičce a to druhé zase spíš o psychice. Ale nervy a jemná tréma jsou v obou případech. A když jste pak v cíli, anebo když se vám fakt ty Branky povedou, tak je to vlastně podobný pocit štěstí a euforie.”
Nelze se nezeptat, jsi sporťák z televize. Jak moc tě baví sledovat televizní přenosy z maratonů a podobně dlouhých běhů?
“Budu upřímný – moc mě sledovat dlouhé běhy v televizi nebaví. Mnohem raději zažívám tu atmosféru na vlastní kůži.”
Běh je v Česku stále populárnější, ovšem televize jej dost opomíjí. De facto se jen ukazují závody RunCzechu a Běchovice, ty kolikrát až ostudně, případně jdou nudné záběry na pomalu běžící rodiny z jiných běžeckých seriálů. Jak to vnímáš ty? Jde běh přenášet tak, aby přitahoval?
“Tady bych trochu oponoval. Jsem samozřejmě patriot a musím se zastat České televize. Nemyslím si, že by zrovna náš sportovní program ČT sport atletiku a dlouhé běhy opomíjel. Podle mě vysíláme formou přenosů nebo záznamů všechny velké běžecké akce u nás. Musíte také vnímat zájem televizních diváků a upřímně – i přes popularitu běhání dlouhé přenosy z dlouhých běhů prostě moc diváky netáhnou. A to si myslím, že je zrovna naše televize dělá špičkově.”
V době karantény ale už i před ní se objevily přenosy z virtuálních závodů. Jak se na to profesně díváš? Budeme jednou sedět na gauči a sledovat lidi na pásech nebo cyklistických trenažerech?
“Doufám, že ne. Já bych se rozhodně nedíval.”
Kde se vzala přezdívka VOVO, kterou nosíš na běžeckém dresu?
“To je jednoduché. Jako malý Vojtíšek jsem uměl jenom dvě písmenka – V a O. No a tak jsem se podepisoval VoVo a říkali mi tak i doma. Dodnes mi máma jinak neřekne. Takže mi to vlastně zůstalo.”
Ukázka z rozhovoru, který najdete v aktuálním čísle časopisu Běhej
